Polsko aneb konečně letos k moři

Publikoval Pája v

Na Vánoce jsme Pepi slíbily, že na jaře pojedeme všichni společně k moři, na ostrov, kde je pořád sluníčko a teplo. Koupi letenek na Kanárské ostrovy jsme nechávaly na poslední chvíli, takže než jsme se rozhoupaly, skočil nám do toho koronavirus a překazil cestovatelské plány kamkoli. Bylo sice fajn, že letenky nepropadly, protože žádné nebyly, navíc Pepi vcelku rozumně uznala, že na vině je „koruna-virus“ a ne my, ale slib je slib. Polsko bylo už nějakou dobu na našem cestovatelském seznamu, a přestože polská společnost a vládní špičky LGBT menšině teď zrovna moc nefandí, rozhodly jsme se vyrazit k moři právě tam a trochu tu zemi projet. Balt jsme si totiž zamilovaly už dříve, v německém Usedomu a na Rujáně, ale letos jsme Německo ze seznamu destinací vyškrtly, protože cestujeme i s Barčou. Do Německa je totiž problém vyjet s bulíkem. Bez ohledu na gaučovou povahu naší Barušky je tam považována za nebezpečné bojové plemeno, které bez příslušných dokladů, vodítka a náhubku nesmí ani vystoupit z auta.

Den první – Bydhošť

V jedenáct dopoledne sedám do auta a ptám se: „Tak kam že to teda jedeme?“ Trochu nadsázky, nicméně je pravda, že tuhle cestu vlastně celou připravuje Pavlínka. Já jsem v roli pracující matky, která přesně v 10:00 odhazuje sluchátka, vypíná počítač a pomáhá nacpat do vypucovaného auta a karavanu všechna zavazadla, proviant, děti a psa. Telefonuju i z auta, nicméně po překročení česko-polských hranic přicházím o 4G na všech svých mobilních zařízeních, a můžu se pouze kochat okolní krajinou. Hned za hranicemi se teda moc kochat nedá, protože první věc, kterou uvidíte, je obrovská uhelná elektrárna Turow. Mé sympatie k ní klesají obzvlášť poté, kdy se z internetu dozvídám, že díky těžbě hnědého uhlí klesají hladiny spodní vody na české straně. 

Pokud jste v Polsku poprvé, možná vás překvapí, stejně jako nás, že je to vlastně obrovská rovina. Zvyklí na zvlněnou českou krajinu marně hledáme na obzoru nějakou horu nebo aspoň kopeček, nic. Zato projíždíme krásnými borovými lesy a Pepi neúnavně hlásí ze zadní sedačky: „Značka pozor jeleni!“

Pro Pepi má tenhle výlet ještě jeden důležitý rozměr – na půl cesty k moři, přímo po trase, totiž bydlí Kamilka, její nejlepší kamarádka ze školky, která se před časem odstěhovala s rodiči do Polska, a oběma holkám se po sobě stýská. Takže Pepi se těší hned dvakrát a celkem bez odmlouvání snáší tu dlouhou cestu, protože dnešní noc je naplánována v okolí města Bydhošť, tedy skoro 550 kilometrů od domova. 

Jonáš se netěší ani na Kamilku ani na moře, a jeho pokřikování ze zadní sedačky, když zrovna nespí, řešíme jídlem nebo podstrkováním různých nerozbitných předmětů, které najdeme v autě, a lze je bez následků ožužlat. Barča jede v kufru a na Pepi námitky „Barča prdí“ lze říci pouze „C´est la vie, je naše, tak to musíš vydržet.“

Pro dnešní večer našla Pája krásné místo na spaní přes Part4Night, louka v lese, u rybníčka se dvěma dřevěnými posezeními, kousek za městem. Jedno posezení je sice obsazeno místními náctiletými, ale spoléháme na to, že v deset to zabalí, takže vybalujeme a vaříme, u toho posloucháme polský rap a těšíme se, až to vypnou. Během večeře přijíždí další auto a po něm další, vyskakují čtyři maníci, tentokrát v našem věku, se dvěma lahvemi vína, obsazují druhé posezení a křičí tak, že přehluší i ten rap. Balíme, protože tihle asi večerku od rodičů nařízenou nemají. 

Už je hodně šero, zkoušíme ještě jedno odlehlé místo u lesa, ale bojí se tam nejen Pepi, ale i Pája, takže nakonec nás Park4Night naviguje na místo na kraji města, přímo před branou kempu. Ačkoli jsme do kempu původně nechtěly, srovnání krásně upravené loučky s bahnitými výmoly před bránou je jasné. Vjíždíme do kempu, rozkládáme střešní stan a jdeme rovnou do hajan.

Den druhý – Malbork

Budím se v půl šesté, karavan pode mnou se otřásá Jonášovým křikem, třískáním něčeho a o něco a Pájiným už dost naštvaným „Jonáši, nech to!“ Podává mi malého zloducha a zabouchává nám dveře před nosem. Hodinu ho nosím po kempu, obdivujeme racky, vlaky jezdící nedaleko a lodě na řece. Za odměnu dostáváme k snídani míchaná vajíčka a vyrážíme ke Kamilce. Kamilka dle předpokladů kulí oči, holky mizí v pokojíčku a my si jdeme povídat s rodiči. Je nám jasné, že hodinka těm dvěma nebude stačit, ale i po třech hodinách návštěvy sbíráme odvahu vlézt do pokoje a ohlásit, že jedem. Mezitím se strhla obrovská bouřka, větší ještě Pepi nezažila, moje snaha vysvětlit jev z pohledu fyziky zaniká s duněním hromu a plácáním kapek o střechu auta. Ještě že máme před sebou to moře a na co se těšit. 

Po cestě k moři zastavujeme u hradu Malbork, největšího gotického hradu na světě. Je postavený z cihel a je skutečně obrovský, můžete v něm klidně strávit celý den. Navíc od letoška mají audio průvodce i v češtině, kamkoli vstoupíte, automaticky vám spustí výklad k místu, kde se právě nacházíte.

Z Malborku vyrážíme na směrem Gdaňsk, plán je přespat na parkovišti na kraji města u moře. Je to nedaleko průmyslové zóny, ale místo je moc pěkné a Pepi je nadšená z vln a moře. Jonáše moře moc nebere, kdo by taky jásal, když ho v devět večer vynesou z teplého auta do zimy a větru. Stavíme raději karavan na nožky a jdeme spát.

Prohlídka Malbork s GoPro Max

Den třetí – Sopoty

Ráno se budím asi v sedm a mám v plánu vypařit se na procházku k moři, když vtom se ze stanu vysunou dvě malé nohy a že jdou taky. V karavanu je ticho, a tak necháváme mámu s Jonášem spát a jdeme k moři. Fouká trochu vítr a moře je šedivé, ale připadá mi docela teplé, navíc jsem asi před týdnem podlehla nadšení z otužování. Shazuju bundu, kalhoty a všechno ostatní a skáču do moře. Pepi na to chvíli kouká a pak se najednou svlíkne taky a běží do vody. No, kafe to není, tak po chvilce vylézáme, navíc se od parkoviště blíží postava a já nahatá a bez brejlí. Nakonec je to jen Pája a z dálky si říká: „Co je to tam za magora? Jo to je Kristínka!“ 

Snídaně na pláži je romantika do chvíle, kdy Jonáš začne slézat z deky a jíst písek a Barča lézt na deku a jíst naši snídani. 

Balíme a u toho si povídáme s pánem, kterému se moc líbí náš karavan, dává nám tip na výlet do Parku Kaszubski nedaleko odtud a číslo na sebe, kdybychom chtěli kempovat na noc u něj na zahradě.

Vyrážíme k majáku a cestou špatně zahneme, takže dojíždíme k úplně jinému majáku, kam zrovna přijíždí obrovský trajekt ze Švédska a Jóňa je z něj úplně paf. 

V Gdaňsku se moc nezdržujeme, protože dnešní cíl je molo v Sopotech. Pája nastavuje navigaci a dojíždíme k pláži u města. Parkování je nekřesťansky drahé, tak parkujeme spolu s dalšími auty u krajnice a jdeme na to molo. Ukazuje se, že je to jiné molo a že to vlastně ani nejsou Sopoty, ehm, ale vykoupat se musíme. Když projdete asi třímetrovým pásem chaluh, dostanete se do krásně teplého moře, mělkého, že můžete jít desítky metrů od břehu a stále dosáhnete na dno. Přenáším Jonáše pásem chaluh a děláme spadla lžička do kafíčka. Evidentně mu moře zatím k srdci nepřirostlo, protože neví, jestli se má smát nebo pištět, tak to různě střídá a za pár minut jdeme zase ven. Kuriozita dne pro projíždějící auta je Pavlínka smažící k obědu lososa na pánvi v naší šnečí kuchyni, přímo na krajnici poměrně frekventované silnice. Vyvenčit Barču, ztratit u toho a znovu najít dudlík a jedeme teda konečně na to molo v Sopotech.

Molo v Sopotech je placené, ale pro jednou to stojí za to a podruhé tam už můžete jít večer, kdy je zadarmo. Stihli jsme okouknout pirátskou loď, ještě než odjela na pravidelnou plavbu s turisty. Po cestě má Pepi slíbenou zmrzlinu, chce jahodovou, tak přistupuju k okýnku a s absolutním polským přízvukem objednávám „lod jahodowy“, na což slečna u okýnka vykulí oči, protože jahoda se polsky řekne „truskawka“. Pája má čemu se smát do konce dovolené.

Na pláži nedaleko mola můžete koupit rybí speciality, protože ryby jsou tu denně čerstvé. Když jsme šli kolem, měřila fronta asi dvacet metrů, a po cestě zpátky asi patnáct metrů, takže jsme to bohužel vzdaly, ale prý sem lodě s rybami přijíždějí už kolem šesté ráno, takže příště sem jdeme za úsvitu!

Na spaní se přesunujeme na parkoviště u pláže nedaleko města Kosakowo a je to to nejhezčí místo na spaní za celý náš pobyt v Polsku. Krásné moře i pláž, čisté parkoviště. Kdyby tu nehulákali čtyři opilí Poláci do dvou do rána, mělo by pět hvězdiček z pěti, takhle jen 4. 

Den čtvrtý – maják a divoké moře v Rozewie 

Den je horký a slunečný, koupání na kamínkové pláži je paráda. Voda v celém Gdaňském zálivu je teplejší, než jsme zažili na Rujáně, kde je moře otevřené, protože tady ho chrání úzký poloostrov Hel.

Zatímco hlídám děti na pláži, Pája popisuje nějakému nadšenci do karavanů našeho šneka. Hezky pomalu česky, on zas na to hezky pomalu polsky, netuším, jestli si ti dva rozumějí, ale rozhodně je spojuje společná vášeň, která i jazykové bariéry překonává. 

Na oběd se přesunujeme do městečka Puck, kde je krásná promenáda u moře. Oběd v restauraci na molu, kde si Pepi ze tří různých druhů ryb, co jsme objednali, dala nakonec jen salát a hranolky. Ještě, že tu mají „lod jahodowy“. 

V autě na mě v tom vedru padá spaní a Pája nás veze někam na severní pobřeží, kousek od poloostrova Hel. Rozespale mžourám na mapu, jsme v Rozewie a promenáda od parkoviště vede k majáku a pak dál k moři. Konečně pořádné vlny a voda „balticky“ studená, protože tohle už není záliv, ale otevřené moře. Přesto, nebo spíše proto, je to pro nás nejkrásnější pláž této cesty. Barča se nakažená naším nadšením, na chvíli zapomíná, že nesnáší vodu, a vrhá se s námi k moři. Po zjištění, že je to slané, studené a mokré, už se s námi nebaví.

Po procházce po pláži a spoustě „minutových obrázků“ v písku, které Pepi ani nedokreslila a smyly je vlny, se vracíme k autu, vaříme večeři a nakládáme najezené a unavené děti do auta, aby usnuly, zatímco my musíme dnes dojet, co nejdál to půjde, protože domů je to odtud 750 km.Na noc zastavujeme na parkovišti u benzínky, je pozdě, stan nerozkládáme, děti spí s Pájou v karavanu a já s Barčou v autě. Pokušení otevřít okýnko a vystrčit nohy ven nakonec odolávám, takže se ráno budím s pocitem, že mě někdo poskládal jako leporelo.

Den pátý – Archeologické muzeum Biskupin

Kdyby Jonáš mohl mluvit, určitě by chtěl, abychom každé ráno trávili na parkovišti u benzínky. Co pět minut jeden náklaďák nebo auto, kdo to po ránu má? Je 6:30, mžourám jak sůva z nudlí spolu s ním, než se asi po hodině vyklube z karavanu i Pepi a po další půl hodině vrchní řidička, jakžtakž vyspaná na dalších 500 kilometrů. 

Dnešní zastávka je archeologické muzeum v Biskupině jižně od Bydhoště, kde si můžete rozhlédnout, jak bydleli lidé od prvních lovců až do doby železné. Umět polsky, mohli jsme si popovídat i s „místními obyvateli“, kteří se tu sem tam vyskytují, zabaleni do kožešin a lněných šatů. Stihl nás tu sice déšť, ale takhle zastávka stála určitě za to.

Vydáváme se na cestu domů, Pepi neúnavně hlásí „Značka pozor jeleni“ a těšíme se na krásné siluety Jizerských hor, které ukončí tu rovinu za okny a budou znamenat, že za hodinu a kousek jsme doma. Tahle polská mikrosonda nám ukázala, že se sem musíme ještě v budoucnu vrátit, a to klidně i na delší dobu, protože je tu rozhodně dost krásných míst k vidění.


Pája

Pája byla první z rodiny, kdo letěl letadlem, a to když ji Kristina po půlroční známosti posadila do letadla do Paříže. Tak zjistila, že cestování miluje. Naučila se říct „bonjour, prosím kávu se šlehačkou“ a vyrazily jsme s kamarádkami autem do Bretaně. Rok nato jsme s batohy odfrčely na tři týdny na Island a s půjčeným Suzuki Jimny a stanem pro dva projely, co se dalo.